Osmé setkání – Jan Kotík
Sedmé setkání – Ota Janeček
Šesté setkání – Jaroslav Róna
Páté setkání – Petr Nikl
Čtvrté setkání – Krištof Kintera

narozen 1973 v Praze

žije a pracuje v Praze

Krištof Kintera studoval mezi roky 1882 a 1999 Akademii výtvarných umění v Praze, u profesorů Jiřího Lindovského, Aleše Veselého, Michaela Bieleckého a Milana Knížáka. Potom v roce 2003 až 2004 pokračoval ve studiu v Amsterdamu na Riksakademie van beeldende kunsten.  V letech1999, 2001 a 2003 byl finalistou prestižní Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Prvním výrazným projektem mladého umělce byl objekt TO z roku 1996. Tento zvláštní domácí mazlíček z lakovaného laminátu se stal Kinterovým nerozlučným přítelem, provázel ho všude, kam jeho tvůrce zavítal. Předznamenal koncepty, které se v umělcově tvorbě objevují dodnes: ozvláštněný objekt vtahující diváka i autora samotného do hravého paralelního světa. Úspěch zaznamenaly i Spotřebiče z druhé poloviny devadesátých let, jež měly dokonalý design a působily jako výkonné elektrické přístroje, nicméně neměly žádnou funkci, kromě té, že spotřebovávaly elektrickou energii. Mezi skutečnými produkty / elektrospotřebiči pak ve výloze přitahovaly pozornost nejen pro svůj vzhled, ale také pro svou vysokou cenu, což odkazovalo i k myšlenkové paralele v oblasti obchodu s uměním. Koncem minulého století nastala v Kinterově tvorbě éra Mluvičů – objektů, někdy spíše instalací, které svou neobvyklou estetikou a sofistikovanou kinetikou zaujaly a uspěly i na mezinárodní scéně. Ze série pomenších pohyblivých postaviček s propracovanou mechanikou i výrazem (čemuž se autor věnoval do nejmenších detailů) se asi nejvíce proslavil vzdorovitý chlapeček mlátící o zeď hlavou v kapuci – Revolution – 2005.

Sbírkový Bezejmenný z roku 2011 je z litých probarvených epoxidových vrstev a pohybuje se na pomezí mezi malbou a basreliéfem, ačkoli se vzhledem k autorově filozofii a osobní ritualizované estetice tady nedá o klasickém žánrovém zařazení ani uvažovat. Svými aktivitami pomáhá formovat i veřejný prostor, spolupracoval například na řešení „křižovatky smrti“ na Nábřeží kapitána Jaroše v Praze a po její urbanistické úpravě umístil v roce 2013 na lampu veřejného osvětlení postříbřené kolo ve stylu amerických „ghost bikes“ a instalaci pojmenoval „Pomník Janu Bouchalovi a všem cyklistům, kteří v Praze zemřeli“. Jako řada umělcových vrstevníků přesahuje i Kintera do dalších oblastí umění. Jeho instalace, performance, happeningy a akce časem přerostly ve specifickou podobu experimentálního divadla, coby působivé vizuální a multimediální představení.


Třetí setkání – Andrea Lédlová
Druhé setkání – Josef Istler
První setkání – Jiří David