Setkání s umělcem

Osmé setkání

Jan Kotík, narozen 1916 v Turnově

žil a tvořil v Praze a od roku 1969 v Berlíně, kde 2002 umřel

Syn významného malíře a pedagoga Pravoslava Kotíka, od mala rád nahlížel do otcova ateliéru, kde objevil knihu o Kandinském. Jeho zájem a kreslířské vlohy zaujaly Vincence Beneše, který jej vzal jako dvanáctiletého na výstavu Bohumila Kubišty. Mezi lety 1931 a 1935 vyučil typografem a byl přijat na pražskou Uměleckoprůmyslovou školu k profesoru Janu Bendovi. Během studia se účastnil v roce 1937 světové výstavy v Paříži, kde získal bronzovou medaili. Studium ukončil jako bravurní kreslíř v roce 1941.

V té době se stal členem Skupiny 42. Malířské záznamy potemnělých protektorátních ulic byly často oživeny reklamou a posléze je autor ztvárnil v duchu postkubistické asimilace reality. Rovněž tak v kresbách prokázal velký smysl pro zjednodušení tvaru, jasnou kompozici a transformaci reality do charakteristických znaků. V poválečném vývoji strávil nějakou dobu v cizině, ale po svém návratu nemohl v Čechách vystavovat. Až v roce 1957 se mu podařilo uskutečnit samostatnou výstavu U Topičů, která byla v té době zjevením a příkladem nepřerušené kontinuity vývoje moderního umění i u nás. To už umělec přecházel k období geometrické abstrakce, posléze zapojil písmo jako kaligrafický znak, experimentoval s nekonvenčními obrazovými formáty, zkoušel zapojit malbu do prostoru, environmentálních objektů, laboroval s variabily na pomezí objektu a malby (Anatomie Dr. Tulpa – podle Rembrandta), občas se vracel k expresivnímu až gestickému projevu.

Sbírková Odborná studie z roku 1968 je dokladem Kotíkových reflexí, v nichž kombinoval exaktní geometrii s expresivním bezprostředním gestem.  Hnědý objekt i Barevný objekt dokazují právě jeho snahy o přechylování malby do prostoru, v prvním případě jde o vrstvený reliéf a v druhém třírozměrný objekt, v němž barva i tvar plošných elementů hrají stejně důležitou roli. Ačkoli se umělec dočkal výrazného uznání i v Německu, velmi rád se do Čech vracel a skutečné zásadní retrospektivy v Národní galerii (2013-14) se už bohužel nedožil.

                   

 

Sedmé setkání s umělcem Ota Janeček, 

narozen 1919 v Pardubičkách u Pardubic

Žil a tvořil v Praze, kde v roce 1996 zemřel

Také Ota Janeček byl mnohostranným umělcem, jako mnozí příslušníci jeho generace. Byl především malíř, grafik a ilustrátor, dále příležitostný sochař, návrhář textilií i keramiky a spolupracoval i s filmem. Nejdříve vystudoval reálku v Hradci Králové a poté mezi roky 1937 až 1939 studoval na Vysoké škole architektury při ČVUT v Praze tzv. profesuru kreslení. Jeho učiteli zde byli: malíř Oldřich Blažíček, grafik a ilustrátor Cyril Bouda a sochař Karel Pokorný. Po uzavření českých vysokých škol nacisty pracoval v továrně na výrobu jízdních kol, poté studoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, z které v roce 1942 odešel a už v následujícím roce byl přijat do SVU Mánes.

Jeho malířské začátky byly inspirovány expresionismem a kubismem, posléze Janeček obdivoval hlavně figurální tvorbu Amadea Modiglianiho. V tom smyslu zde krystalizovala forma pozdějších aktů, jejichž kresbami se proslavil. Sumarizovanou jednoduchou konturou dokázal bravurně vystihnout charakter dívčích a mladých ženských těl – někdy s počínající smyslností, jindy jakoby přímo utkaných vláčnou erotickou linií.

Kresby a mnohé grafiky, k nimž patří i sbírkový Červený akt, si už začátkem šedesátých let získaly široký okruh nadšených obdivovatelů a sběratelů. V malbě samotné se umělec víc obracel k poetickému podání krajiny, respektive jejich drobných organických elementů. Tak už začátkem padesátých let začal vznikat rozsáhlý vrcholný cyklus Trav, což jsou jakási zjednodušená zátiší přírodnin, hlavně florálních motivů. K této řadě náleží i drobná sbírková malba Trávy, v níž je běžná až fádní vegetace zobrazena s velkou dávkou něhy a malířské kultivace. Janeček se k přírodně dekorativním kompozicím vracel dlouhodobě, v pozdějších šedesátých letech abstrahoval původně vegetativní strukturu až na samou hranici rozpoznatelnosti, často směrem k tašistickému tvarosloví. V sedmdesátých letech jeho komerční popularita kulminovala, v malbě se jednalo o typicky stylizované motivy ptáčků, motýlů, vajec, hnízd a stébel, naproti tomu v grafice a kresbě dominovaly výše zmíněné motivy zasněných dívčích aktů s pubescentní tělesností. Jako ilustrátor uspěl Ota Janeček i s výtvarným doprovodem Slabikáře a Čítanky a získal ocenění za mnohé knižní tituly. 

 

Šesté setkání  Jaroslav Róna

Jaroslav Róna,

Jaroslav Róna  se nejdříve vyučil kožešníkem v Hlinsku. Poté absolvoval Střední výtvarnou školu na Hollarově náměstí a následně Vysokou školu umělecko-průmyslovou v Praze v ateliéru Stanislava Libenského. Jeho výtvarná činnost v sobě od počátku zahrnuje jak trojrozměrná sochařská díla v různých materiálech, tak dvojrozměrná, malby, kresby i grafiky.

Režisér Pavel Štingl o něm vloni natočil dokumentární film Odvaha, v němž mapuje nelehkou genezi monumentálního jezdeckého pomníku Jošta Moravského na Moravském náměstí v Brně, který byl dokončen v roce 2015. Film byl premiérově uveden na loňském filmovém festivalu v Karlových Varech a sklidil velký úspěch nejen díky tématu. S tímto festivalem ostatně Róna spolupracuje dlouhodobě, v roce 2002 byl spolutvůrcem dosud nejpopulárnější znělky festivalu v autorské trojici Tros sketos. Společně s Alešem Najbrtem a Františkem Skálou tři roky poté připravil v karlovarské Galerii umění výstavní projekt Tros sketos serious. Samostatně se zde pak umělec prezentoval v roce 2014, kdy pod názvem Srdce temnoty představil jak svou sochařskou, tak především malířskou tvorbu poledních deseti let. 

Z osmdesátých let, kdy se převážně věnoval malířství, jsou i dvě sbírková díla: Rytíř a múza z roku 1985 a Čarodějnice, enkaustika o dva roky pozdější. Rónovy obrazy té doby se vyznačují ponorem do temné minulosti lidstva, tajemnými mýty a zvláštními podobenstvími.  Přízračnou scenérií je též Rytíř a múza, šířková kompozice téměř monochromní, v níž dialog mezi dvěma symboly – postavami je utkán náznakovým rukopisem a ztěžklou barevností od červenohnědých až po zlatavě okrové tóny. Ještě mystičtější je výškový obraz Čarodějnice, v níž postava exaltované nahé čarodějky  ve středobodu je svázána ve vertikální ose s dalšími symbolickými zjeveními. Spodní pazvíře trpí ve frontálním strnulém postoji a horní pták jakoby teprve  jen v náznaku vzniká výdechem kněžky, vše spojeno osobní  mytologií v ponuré atmosféře neurčitého rituálu. Odlišný autorský výraz obsahují další sbírkové práce z roku 1991 Tanečnice a Zámek, v první se Róna projevil jako fotograf s nevšední imaginací a druhá práce je litografie s barevnými postkubistickými elementy.

    

Páté setkání

Petr Nikl, 

narozen 1960 ve Zlíně

Žije a pracuje v Praze

Český malíř, kreslíř, grafik, ilustrátor, hudebník, fotograf, performer a divadelník Petr Nikl vystudoval v letech 1976 až 1980 Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti a poté 1981 – 1987 Akademii výtvarných umění v Praze. V roce 1995 získal prestižní Cenu Jindřicha Chalupeckého a dnes je jednou z nejvýraznějších osobností na české umělecké scéně.

Z řady výstav, které uspořádal, je vhodné připomenout jeho koncept jedinečné výstavy Hnízda her v Rudolfinu (2000), na kterou bylo nutno stát frontu, podobně tomu bylo i při dalších reprízách a také při zatím posledním interaktivním projektu PLAY v roce 2010 v pražském Mánesu. Jeho hravost a zdánlivě dětská představivost se zdají být nevyčerpatelným zdrojem autorovy inspirace. Tyto přednosti spolu s bezprostřední výrazovou sdělností využilo nakladatelství Meander, jež realizovalo řadu autorových knih, které Petr Nikl napsal, ilustroval a většinou i graficky upravil: O Rybabě a mořské duši, Záhádky, Jeleňovití, Blázníček, Přeshádky a Pohádka o rybitince.  Jeho kresby, grafika či malby ve formě ilustrací mají tu výhodu, že dokáží oslovit a nadchnout fundované znalce, milovníky umění a bibliofilií, ale i náhodné čtenáře, či děti, kterým nikdo nemusí Niklovy nápady vysvětlovat.

Sbírková grafika má také blízko k této poetice, byť u některých grafických listů vnímáme i traplivé momenty autorovy imaginace. Jsou zde vyjádřeny neskutečným průnikem, resp. probodnutím, například v konvolutu z roku 1991: NohaZajíčekJednorožec Trn. Přes tuto veskrze zraňující situaci není přítomna bolest, aktéři se netrápí, vše je odvyprávěno s klidem a v jakémsi tichém ustrnutí. Tento latentní stav bezčasí je ještě zřetelnější v dalších listech stejného souboru – RybyVelbloudekStromTři objekty a Pletenec, v nichž opět laskavá stylizace vytváří antropomorfní, zoomorfní, vegetativní i věcné motivy v mírně infantilním tvarosloví. Jejich prostor je mělký a tvary oblé, oproti tomu grafika Král z roku 1987 je zcela plošná a méně fantaskní. Vystavený soubor doplňuje objekt monumentální objekt Kanoe z polychromovaného dřeva.

  

 

Čtvrté setkání 

Krištof Kintera

narozen 1973 v Praze

žije a pracuje v Praze

Krištof Kintera studoval mezi roky 1882 a 1999 Akademii výtvarných umění v Praze, u profesorů Jiřího Lindovského, Aleše Veselého, Michaela Bieleckého a Milana Knížáka. Potom v roce 2003 až 2004 pokračoval ve studiu v Amsterdamu na Riksakademie van beeldende kunsten.  V letech1999, 2001 a 2003 byl finalistou prestižní Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Prvním výrazným projektem mladého umělce byl objekt TO z roku 1996. Tento zvláštní domácí mazlíček z lakovaného laminátu se stal Kinterovým nerozlučným přítelem, provázel ho všude, kam jeho tvůrce zavítal. Předznamenal koncepty, které se v umělcově tvorbě objevují dodnes: ozvláštněný objekt vtahující diváka i autora samotného do hravého paralelního světa. Úspěch zaznamenaly i Spotřebiče z druhé poloviny devadesátých let, jež měly dokonalý design a působily jako výkonné elektrické přístroje, nicméně neměly žádnou funkci, kromě té, že spotřebovávaly elektrickou energii. Mezi skutečnými produkty / elektrospotřebiči pak ve výloze přitahovaly pozornost nejen pro svůj vzhled, ale také pro svou vysokou cenu, což odkazovalo i k myšlenkové paralele v oblasti obchodu s uměním. Koncem minulého století nastala v Kinterově tvorbě éra Mluvičů – objektů, někdy spíše instalací, které svou neobvyklou estetikou a sofistikovanou kinetikou zaujaly a uspěly i na mezinárodní scéně. Ze série pomenších pohyblivých postaviček s propracovanou mechanikou i výrazem (čemuž se autor věnoval do nejmenších detailů) se asi nejvíce proslavil vzdorovitý chlapeček mlátící o zeď hlavou v kapuci – Revolution – 2005.

Sbírkový Bezejmenný z roku 2011 je z litých probarvených epoxidových vrstev a pohybuje se na pomezí mezi malbou a basreliéfem, ačkoli se vzhledem k autorově filozofii a osobní ritualizované estetice tady nedá o klasickém žánrovém zařazení ani uvažovat. Svými aktivitami pomáhá formovat i veřejný prostor, spolupracoval například na řešení „křižovatky smrti“ na Nábřeží kapitána Jaroše v Praze a po její urbanistické úpravě umístil v roce 2013 na lampu veřejného osvětlení postříbřené kolo ve stylu amerických „ghost bikes“ a instalaci pojmenoval „Pomník Janu Bouchalovi a všem cyklistům, kteří v Praze zemřeli“. Jako řada umělcových vrstevníků přesahuje i Kintera do dalších oblastí umění. Jeho instalace, performance, happeningy a akce časem přerostly ve specifickou podobu experimentálního divadla, coby působivé vizuální a multimediální představení.

Třetí setkání 

Andrea Lédlová

narozena 1990 v Havlíčkově Brodu

žije a studuje v Praze

Studuje v ateliéru kresby u Jiřího Petrboka, během studia absolvovala stáž v ateliéru malby u Vladimíra Skrepla a loni v ateliéru sochařství Lukáše Rittstena. To ji ovlivnilo v rozhodnutí nevěnovat se pouze malbě ale také trojrozměrným dílům.

V genezi šitých objektů byla podle vyjádření mladé autorky důležitá inspirace dílem Henryho Fuseliho, především jeho magickou malbou Noční můra z roku (1781). Z tohoto podnětu ušila svou vlastní snovou příšeru, kterou pak fotografovala i kreslila. V obdobném postupu pracuje v několika posledních letech, kdy vytvořené trojrozměrné objekty (dnes kolem třiceti děl) fotografuje a pak převádí malbou i kresbou na rozměrné role papíru i plátna. Morfologii šitých objektů zkusila využít i při modelaci objektu z hlíny během studia sochařství a výsledné třímetrové plastice odstranila sokl, aby se „stala opravdovější“.

Sbírková díla Velké příšery I a Velké příšery II jsou však menší, kolem 60 ti centimetrů, jejich výraz vzhledem k použitým materiálům však příliš děsivě nepůsobí. Plyšová měkkost těla a rohů, chlupatá hříva i pozice v jakési odevzdané bezbrannosti vzbuzuje spíš mile vstřícné sympatie. Přesto můžou mít pro autorku efekt jisté psychohygieny při jejich vzniku. Dojem apartní hračky vytváří i objekt Brouk, který je převeden podobně jako paroží Velké příšery II do velkoformátových kreseb, jež jsou dnes ve sbírkách manželů Zemanových. Tyto monumentální Příšery III. a Příšery IV. z roku 2015 se i v ploše papíru vykazují plastickým myšlením a vyjádřením objemů. Základem je černobílá kresba, k níž umělkyně váže jasně barevné partie, místy valérované, a v tomto spojení je někdy zachycena celá původní podoba trojrozměrných příšer, jindy se jejich části volně prolínají a vznikají fantaskně zoomorfní tvary se sugestivním výrazem a svébytnou mytologií. Obzvláště v těchto dílech je síla talentu a přesvědčivost mladé umělkyně.  

Josef Istler

*1919, †2000 v Praze                                                                                                           Významný český malíř a grafik je dnes řazen mezi nejvýznamnější české a evropské představitele surrealismu a informelu. Byl ovlivněn přátelstvím a spoluprací s Karlem Teigem a Toyen.

Byl spoluzakladatelem skupiny RA (sdružení mladých avantgardních umělců), která vznikla v roce 1942. V roce 1945 vstoupil do skupiny Mánes.                                Typickým znakem jeho děl byla konstruktivní metafora, výrazová struktura a fantomická postava. Josef Istler se zabýval fotografií, malbou, kresbou a grafikou. Během svého života vytvořil monumentální realizace, jako například triptych pro pražské letiště Ruzyň. Spolupracoval rovněž s Mikulášem Medkem, Karlem Neprašem a Janem Koblasou.Během svého života byl při svém uměleckém tvoření velmi ovlivněn společenskou situací. Za doby okupace a heydrichiády se do jeho tvorby velmi promítal vliv surrealismu, v této době vznikla jeho nejlepší surrealistická díla. V padesátých letech pak jeho tendence směřovaly spíše k abstrakci a experimentování se strukturou a formou.                                                                                                                              Jeho díla jsou zastoupena v mnoha prestižních českých galeriích (Národní galerie), ale také galeriích zahraničních (Musée d’Art Moderne de la Ville de Paris, Paříž).

Galerie Sladovna v rámci „6. návštěvy sbírky současného umění“ manželů Zemanových vystavuje jedno dílo tohoto umělce. Konkrétně vystavený obraz je příklad setrvalé inspirace v původních východiscích. Byl namalovaný roku 1983 technikou olej na desce. Kromě děl Josefa Istlera zde uvidíte díla dalších velikánů, kterými jsou Jan Kotík, Jaroslav Róna, Lubomír Typlt, Jiří David a mnoho dalších.

Jiří David
Povoláním výtvarník, vysokoškolský pedagog a spoluzakladatel umělecké skupiny „TVRDOHLAVÍ“ .
Jeden z mála lidí, kteří spoluformují českou uměleckou scénu. Jeho umělecké portfolium sahá od malířství, přes fotografii, až k sochařství. Rovněž se věnuje instalaci objektů a psaní textů reflektujících pozici umělce a umění ve společnosti.
Proměnlivost v jeho umění nám neumožňuje jednoznačně určit styl jeho tvorby, ale řečeno slovy jeho kolegů a umělců ’’má každé jeho dílo vysokou uměleckou hodnotu a hloubku’’. Do podvědomí veřejnosti se jistě nejvíce zapsal červeným neonovým srdcem na Pražském hradě, které bylo 17 metrů široké, 15 metrů vysoké a vážilo cca 500 kg a “Klíčovou sochou“ stojícím na náměstí France Kafky složenou z více než 85 tisíc klíčů.
Galerie Sladovna v současné době vystavuje dvě desítky výtvarných děl Jiřího Davida – grafiky a pouze jeden obraz s názvem Ovce. (r. 1985, z dob studií na Akademii výtvarných umění v Praze). Čtyři drobné grafiky jsou z doby před nástupem na Akademii (r. 1981) . Z doby studií (r. 1984- 1986) máme vystaveno celkem 8 grafických listů. Zde byla použita technika suché jehly někdy v kombinaci s mezzotintou (grafická technika). Rovněž nechybí kolorované tisky. Jiný výraz a techniku mají ostatní grafická díla již z doby po revoluci – většinou se jedná o sítotisky z roku 1991.
Tato díla jsou zastoupena na výstavě s podtitulem „6. návštěva sbírky manželů Zemanových“. Kromě děl Jiřího Davida zde uvidíte díla dalších velikánů, kterými jsou Jan Kotík, Jaroslav Róna, Lubomír Typlt a mnoho dalších.